středa 14. února 2018

večerní blábolení

Být mámou je někdy fuška. Je to velká sebedisciplína, otázka tolerance, umění zachovat chladnou hlavu.
 Vzpomínám si, jaké to bylo ještě před rokem. Měla jsem před státnicemi, ale všechen čas se plně podřizoval mým potřebám. Hlavně jsem se touto dobou učila, ale teoreticky vzato jsem si mohla kdykoliv natáhnout, dát si sraz s kamarádkou - a bez komplikací tam dojet, mohla jsem si kdykoliv jít něco koupit. Bylo to na mně.
Po porodu muselo (chtělo?) jít ego stranou. Už tu není to sobecké já, které si dělalo co chtělo. Nějaké srazy se odvíjí od toho zda je v dané lokalitě přebalovací pult, jídelní židlička, příjemné prostředí, málo lidí, nehlučnost apod... Věci, které vás předtím ani nenapadly, něco, co jsem dříve vůbec neřešila. ALE Nyní je tu s námi úžasná bytost, která si nás vybrala a my ji provázíme a ukazujeme svět.  A ačkoliv jsem musela v životě udělat tyto "ústupky" typu spaní přes den, cítím se nejvíc svá za celou dobu svého života a je mi prostě skvěle. I s těma pytlema pod očima.